Už slyším ty oslavné výkřiky, tu euforii, kterak boucháte šampaňské a radujete se tak tvrdě a hlasitě, až vám z toho vibrují čakry - a nejspíš i další věci. Ano, Stone Sour jsou zpátky v nahrávacím studiu, kde začínají s předprodukcí své historicky šesté řadovky, vůbec první bez dlouholetého kytaristy Jamese Roota.

Teď trochu vážně. Co vám budu povídat, zkrátka to tam pořád není. A přitom bych moc chtěl. Možná za to může již zmíněný vyhazov Roota, který prostě pořád nepřebolel, možná vyloženě zbytečná poslední dvě cover EP (pamatuje si na ně ještě někdo?). Je to jako když vám zahne holka. Třeba to dáte zase dohromady a nejspíš to bude časem i fajn, pochyb se ale už asi nikdy nezbavíte.

Ale víte co? Nechme se překvapit. Možná Stone Sour dodají desku, z níž si všichni kolektivně sedneme na zadek a budeme Coreyho Taylora s jeho company prosit o odpuštění.

Nové album Stone Sour by mělo vyjít na přelomu tohoto a příštího roku.

.: První fotka z nahrávacího studia Roye Mayorgy v Burbanku :.

Nechte si ty vulgární dvojsmysly pro sebe, jo? Ono vymyslet vhodný nadpis pro níže přiložené video je totiž docela nevděčná disciplína.

Tak třeba: Jay Weinberg vám předvede svou výbavu.
Nebo: Jay Weinberg si hraje se svým nástrojem.
Případně: Jay Weinberg je tvrdý, rychlý a přesný.

Jak říkám, vcelku prekérní situace. Takže se vyserte na nadpis a koukejte na tuhle sólo akci (už jsme u toho zas) Jaye Weinberga v jeho pokoji (a teď už tuplovaně):

Bouře ve sklenici vody. Tahle půvabná fráze je asi to jediné, co mě v souvislosti s aktuální kauzou okolo odchodu-neodchodu Coreyho Taylora ze Slipknot napadá. Ale co, vlastně bych měl držet hubu a krok, aspoň je v období novinkového sucha o čem referovat. Na druhou stranu ale nechci podporovat internetové konspirátory, kteří pak mocinky rádi na Facebooku infikují svými bludy neznalou většinu.

Corey Taylor v rozhovoru s Full Metal Jackie opět potvrdil, že Slipknot opouštět nehodlá:

"Vždyť to dělám každé dva roky. Asi na to lidi zapomínají - často si beru přestávky, abych se mohl věnovat Stone Sour. O tom jsem tehdy mluvil. Mluvil jsem prostě o přestávce, o možnosti, abych zase načerpal síly a nechal trochu odpočinout i Slipknot.

Ironií je hlavně to, že jsem v tom rozhovoru s Danielem P. Carterem přímo mluvil o tendencích novinářů překrucovat jednotlivé výroky a vytrhávat je z kontextu. Pak se podívám na stránky Metal Hammeru a zjistím, že opouštím Slipknot. Říkal jsem si jenom 'Fakt? Co to sakra děláte?'. Bylo to šílené, ani nebudu popisovat mou reakci. Když jsem se pak dostal na Twitter, hned jsem všem oznámil, že 'Neopouštím Slipknot. Mluvil jsem o odpočinku. Čtěte věci v jejich kontextu. Poslouchejte věci v jejich kontextu.'"

Proč je to důležité? Poněvadž už víme, že Slipknot nezmizí z našeho radaru minimálně do 5. a 6. listopadu 2016, kdy proběhne historicky druhý ročník japonského Knotfestu, a mít aktuálně tipovací náladu, dokonce bych troufale předpověděl, že právě tohle bude dost možná úplně poslední série vystoupení (Slipknot jsou headlinery obou festivalových dnů) na podporu desky ".5: The Gray Chapter". Tady je zatím malá upoutávka:

Zatímco někteří z nás mají problém říct, co budou dělat dneska večer, život Coreyho Taylora, to je vesměs pevně nalajnovaná krasojízda, která se sice nezdráhá zběsilých dobrodružství, většinou je ale zevrubně promyšlená na několik let dopředu. Nejinak je tomu i nyní, kdy má Corey jasně dané pracovní schéma minimálně do konce roku 2016:

"Snažím se bojovat s tím, že je mi 42 a jsem ve Slipknot. Docela to bolí. (směje se) Zbytek roku budu mít zase napilno. Teď si akorát dáme pár měsíců přestávku, abychom popadli dech před letními koncerty. V létě už máme naplánané turné a potom chceme ještě objet všechny možné Knotfesty. Z pohledu Slipknot je to vlastně pořád o koncertování. Snažíme se navštívit co nejvíce míst, než to zase na nějakou dobu zabalíme.

Taky jsem pomalu začal pracovat na nové knize, která se bude jmenovat America 51, což je moje parafráze názvu Area 51. Bude o tom, jak naprosto šílená Amerika je - v pozitivním i negativním smyslu. Už mám i maličko představu, kam to bude směřovat z literárního hlediska.

Kromě toho samozřejmě připravuju dema pro Stone Sour a mám taky od mých kolegů, kteří teď chystají nové desky, nabídky na 2 až 3 hostovačky."

Když Corey Taylor před pár měsíci hovořil o Donaldu Trumpovi, v nadsázce zmiňoval možnost, že by se v případě jeho zvolení americkým prezidentem musel začít ohlížet po novém bydlišti, přičemž tím nemyslel stěhování o pár ulic či bloků, ale rovnou výměnu světadílů.

No, soudě dle dosavadních výsledků amerických primárek se možná Corey Taylor brzy stane právě vaším sousedem. Ačkoliv, co si budeme povídat, u nás by si teda o moc nepolepšil.

Corey řekl o Trumpovi v rozhovoru pro magazín Rolling Stone toto:

"Strašně mě mrzí, že se Trumpovi povedlo, aby jej lidi brali vážně. Nenechám si ten rasismus líbit. Možná jsem si trapně namlouval, že jsme se v rasové otázce během let někam posunuli, ale když teď vidím ty hromady krajně pravicových frakcí, jak vycházejí se svou nenávistí na veřejnost, je mi jasné, že se tak nestalo. Tohle přece nemůže být náš odkaz. Během občasné války a následného hnutí za občanská práva zemřelo tolik lidí. Proč se teď musíme ptát 'Co je sakra tohle za dekádu? Jak je možné, že k tomu došlo?'

Co je tohle za zemi? Že si Trump razí cestu otázkami, aniž by na ně odpovídal, to je přece pro lidi hrozný obrázek. Je šokující, že se všemu dokáže vyhnout. Chci, aby se lidi nebáli vyjádřit názor, což je docela paradoxní, protože pro Trumpa musí platit svoboda slova taky.

Lidi by si měli přestat dělat fotky svých jídel a konečně se ozvat. Já teda rozhodně držet hubu nehodlám. Pro tohle naši předci určitě neumírali a než abych poslal svou zemi tímhle směrem, raději padnu."

Ne, Corey, k nám s tímhle světonázorem fakt nejezdi. Svých Trumpů máme taky dost.

Jaký si to uděláš, takový to máš. To není jenom hymna Svazu onanistů ČR, ale taky životní filozofie Coreyho Taylora, jenž nachází největší potěšení v sólových koncertech, kde škádlí akustickou kytaru, trousí vtípky a předčítá populárně-naučnou literaturu. Nebo tak něco. Zkrátka: Kdo si myslel, že pro Coreyho není větší nirvány, než vyprodaná O2 Arena se Slipknot, je krapánek mimo. Tohle Corey řekl podcastu "Someone Who Isn't Me":

"Abych řekl pravdu, má to nejblíž k čistému potěšení, co jsem kdy během vystupování cítil. Tím myslím uměleckou činnost, nebavím se teď o času stráveném s rodinou a přáteli. Možná je to o mém egu, možná je to o tom, že jsou celé ty koncerty jenom o mně, ale spíš jde o to, že když jsi frontman a staráš se o pocity a názory lidí ve své kapele, neustále si během koncertů musíš říkat, jestli už nemluvíš příliš nebo jestli se k písním nedostáváš příliš pomalu. Pokud ti záleží na ostatních, musíš se tím prostě řídit. Každý z nás je totiž během koncertů v jiném rozpoložení - někdo je nadšený, někdo napumpovaný adrenalinem, další se zase chtějí bavit, takže jde hodně o jistou rovnováhu.

Během sólových shows se starám jenom sám o sebe a snahu pobavit lidi, což je ta výzva, ten důvod, proč mě to tak baví. Dokážu já sám udržet vaši pozornost tak dlouho? Miluju to. Jediná věc, která by to snad mohla překonat, je vlastní sólo kapela, v níž bych hrál kompletně jiné věci, než jaké dělají Slipknot a Stone Sour."

Víte, jak jsem v předchozí novince povídal o těch ozvěnách, co se k nám budou ještě pár týdnů určitě vracet? Tak tady je další. Corey Taylor byl během britské části Slipknot tour hostem podcastu "Someone Who Isn't Me", kde se z něj Daniel P. Carter, známý třeba z "The Rock Show" na BBC Radio 1, snažil vydolovat odpověď na otázku, zdali hodlá časem z důvodu rostoucí únavy pomalu omezovat svůj koncertní harmonogram. Corey odpověděl:

"Víš, kdybych tu otázku dostal před rokem, řekl bych, že ne, ale teď... teď si začínám říkat... je mi dvaačtyřicet, už nejsem mladík. A i když se snažím hledat pořád motivaci, začíná mě to zmáhat. Sakra, vzhledem k tempu Slipknot bych se měl cítit na 60.

Nevím, jestli skončím úplně, ale možná budu muset jednoho dne odejít ze Slipknot, protože ta muzika má určitý náboj, má určitou energii a já fakt nevím, jestli budu schopný to zvládat i po padesátce. Nikdy bych nechtěl, aby měli v kapele pocit, že je držím zpátky, protože už to fyzicky nezvládám. Jo, takže bych asi neodešel úplně od muziky, ale musel bych nechat Slipknot."

Corey taky rozebral další hudební evoluci Slipknot:

"Už jsme to s Clownem probírali, řešili jsme spolu, kam se bude kapela ubírat. My jsme to totiž už všechno udělali - byli jsme už šílení, byli jsme i... v jednu chvíli prostě budeme muset udělat další evoluční krok, protože se snažíme vyvíjet s každým albem. Přijde moment, kdy se prostě už nebudeme moct opírat jenom o tu zasranou šílenost, což se teď podle mě pořád ještě děje, jelikož jsme zatím schopní to zvládat fyzicky. Náš cíl tedy bude víc kreativity a míň hněvu - naštěstí by s tím neměl být problém, protože máme v kapele tolik kreativních lidí, že... ty vole, vždyť my bychom mohli udělat z fleku 12 skvělých desek, které by vůbec nemusely být jenom o agresivitě a brutálním tempu. Takže nad tím rozhodně přemýšlíme. Zároveň je ale potřeba dodat, že člověk nikdy neví. Prostě neví."