Slipknot dnes čeká po Rock Am Ringu druhý pomyslný vrchol festivalové sezóny, britský Download, který je všeobecně považován za jeden z nejprestižnějších festivalů rockového světa. Slipknot osedlají jeho hlavní stage coby páteční headlineři už za pár hodin a dle níže uvedeného komentáře Coreyho Taylora půjde o další legendární záležitost:

"Download je pro nás jako domov. Když jsme byli poprvé headlinery, bylo to něco neskutečného. Stalo se to přesně 10 let poté, co vyšel náš debut, turné k All Hope Is Gone bylo na svém vrcholu, šlo o původní devítku, a jednalo se tedy o koncert plný emocí, kdy jsme ani nevěděli, kam nás to vlastně posune. Zní to fakt zvláštně, ale v našem světě nikdy nevíte, kdy něco dostanete a kdy vám to naopak někdo sebere. Pamatuju si, jak jsem se díval do publika a došlo mi, že tam je většina lidí kvůli nám. V tu chvíli vás musí napadnout: Je možné se po tomhle vůbec ještě dostat někam výš? Vše, co se událo po našem prvním headline vystoupení na Downloadu, je pro mě tedy jenom třešnička na dortu.

Beru to hodně zodpovědně, zároveň ale cítím, že jde o něco speciálního. Tohle album je jako naše znovuzrození, dali jsme do něj naprosto vše a způsob, jakým to všechno lidi ocenili, je... Download je prostě po tom všem další logický krok. Není nic na světě, na co bych se tak těšil. Máme před sebou spoustu úžasných věcí, ten opravdový diamant je ale jenom jeden."

Tuzemská hip-hopová extratřída James Cole je dost možná nejslavnějším pravidelným čtenářem našeho webu, a proto si zaslouží privilegia, na něž si mohou běžní smrtelníci, kteří nemají stránku na Wikipedii, statisíce přehrání na Youtube a jednu zatraceně legendární kariéru v zádech, nechat zajít chuť. James je zkrátka borec, a ačkoliv jej široká veřejnost zná hlavně coby úspěšného MC, bystří vědí, že minimálně stejně rád nahlíží i do světa metalového - Slipknot nevyjímaje (přečtěte si naše interview z konce roku 2013).

Když tedy Kapitán Láska poprvé zažehnul motory směr polský koncert Slipknot, jeho exkluzivní report byl záležitostí vpravdě nevyhnutelnou.



Na svůj první Slipknot koncert se chystám od roku 2010. Začal jsem je poslouchat asi týden po tom, co byli v Ostravě. Potom odešel Paul a myslel jsem si, že je vše v prdeli. Během Memorial Tour jsem na ně chtěl jet do Turecka a spojit to s cachtáním v moři, jenže jsem se tu sezónu malém ucachtal v chlastu a málem si udělal výlet do léčebny. V roce 2013 odešel Joey a tak jsem si opět říkal, že je vše v hajzlu. Samozřejmě když na začátku tohoto roku jezdili všude kolem nás, byl jsem dlouhodobě mimo Evropu a vrátil se den po posledním koncertu.

Naštěstí se nakonec všechno poskládalo. Sólový koncert během festivalové sezóny, 500 km od Prahy, v zemi, kde se ještě neplatí eurem a jsou tam ty nejmilejší a nejlepší holky v Evropě: Polsko. Fajne. Vyrazilo se na hned.

Mickiwieczovu třídu mohli rozkopat jindy. Mezi hotelem a námi bylo sice jen 500 metrů, ale tak 2 hodiny poctivýho kufrováníčka v zácpě. Z oblíbeného města Davida Lynche se vidělo hovno. Nic, co by nespravil flirt s recepční.

Do Atlas arény se vyrazilo s předstihem, aby se stihlo: merchandise, pivísko (hrůzostrašná mrdka Tyskie) a zapiekanka. Polák má všechno hezky zorganizované, čeká se minimálně: pije se rychle, chčije se rychle. No ale pak přišlo masivní zklamaní: nabídka merchandise. Vezl jsem s sebou masivní tlumok a kapsu naditou PLNY - chtěl jsem rabovat, chtěl jsem nakupovat jak pomatená blbá děvka, peníze mě pálily v kapse do péra. 2 ušmudlaný trička jak z tržnice, jeden dámskej nátělník a mikina za 1500 s logem. Wtf. Chodili jsme kolem toho s Polákama a bylo nám zle. Začali se vyrábět omluvný příběhy: "třeba to vyprodali minule", "třeba je ojebala firma, co jim dělá merchandise", etc., moc to nefungovalo. Šlo se dovnitř na pivísko, aby se zapomnělo.




Měli jsme pohodlná místa na tribuně. Jsme přece jenom už starý zhýčkaný zmrdi, a dobrodružství má svoje meze. Hezký místa to byly. Bylo vidět všechno na hezky, pivísko se pilo a nožička přes nožičku.

19:45 spustila moje milovaná Gojira. Už jsem je dvakrát viděl naživo a tohle byl zatím vrchol. Nádhernej zvuk. Kopák tlustil a mlaskal, basa bublala jako hutná voda, kytary jak na desce, Duplantier zpíval jak pánbů. Minimální stage setup s decentním svícením, který hrozně sedělo k náladě setu. Tahle kapela je výjimečná, jsou to umělci, řvou a rvou svoje písně z toho nejpoctivějšího srdce. Mrdalo to, artovalo to, v setu všechny největší bomby jako The Heaviest Matter of the Universe nebo Art of Dying. Polákům se Gojira taky líbila, nejsou to takový gumísci jako u nás, kde se týhle kapele tolik nefandí. Ultimátní předkapela.

Potom další pivečko, zapiekanka (zamražená fantasmagorie - půl metru pečiva se sýrem a žampionama) a čekání na 9 jezdců Apokalypsy. Za plachtou probíhá přestavba, mlaská kopák. Ve 21:35 se začnou linout první tóny XIX. Opona padá a rozjíždí se Sarcatastrophe. Jsou tam všichni a jdou na mě mdloby. Nyní je čas se vypořádat ještě s druhým zklamáním toho večera a potom už jenom básnit - zvuk stál zvláštním způsobem docela za hovno. V momentě, kdy se do toho opřeli, se z toho stala placka. Gojira měla nadejchanej, načechranej, plnej zvuk a tohle bylo nějakým způsobem trochu v prdeli. Jako by nestačil aparát nebo to někdo na konci hrozně přelimitoval. V těch nejintenzivnějších polohách se to celý zcuklo, chrčelo to, chroptělo, nebasovalo, bicí šustili. Tím končím popis toho nemilého. Nejde o to, že by tím automaticky koncert stál za hovno, jenom to byla škoda. Škoda, protože to, co Devítka předváděla, to se musí zažít. Něco už jsem viděl, ale tohle je jiná liga. Tohle je naprosto nedotknutelná dimenze intenzity. To, co se na vás valí, je usměrněné peklo.




Pokus o nějakou analýzu: Corey zpívá naživo jako kdyby sestoupil z Olympu. Obávám se, že je to ten nejúžasnější frontman metalový kapely, co kdy kráčel po týhle zemi. Řev, kterej vás vezme do pekla a zpěv, kterej vás pošle mezi anděly. Jim a Mick hrajou k posrání dobře. Novej bubeník jede s totálním nasazením. Clown a Nosál strávili celou dobu na svejch sudech. Sid dělal šaška a skákal z dvaceti metrů po hlavě. Pana Ježečka jsem moc neviděl. Basu bylo blbě slyšet. Stage s plamenama, pekelnej cirkus, nahoře hezky s rohatou hlavou. Ale co popsat nejde, je ten puls, co se line, ta jednota, tohle je Kapela. Energie z jinýho světa. Setlist nabušenej k omdlení, vrchol byl pro mě Custer. Na Spit it out si lidi sami sedli a Corey z toho byl v hajzlu a tvrdil, že to je poprvý, co se to stalo. Poláci tvořili circle pity jako diví a já byl rád, že jsem na tribuně jako dědeček. Z nový desky bylo kromě intra a Sarcatastrophe a Custeru ještě AOV, Killpop, Devil in I. (Sic) zazněla jako penultimátní a poslední byla Surfacing.

Šli jsme pryč a hulili jednu za druhou. Tohle se musí zažít. Je skvělé být fanouškem Slipknot a moje další přání směřuje k tomu vidět je na opravdu dobrým zvuku. Long live maggots!


James Cole v sedmi minutách:

Slipknot odehráli včera v Polsku jedno z největších sólových vystoupení v rámci aktuálního turné po Evropě. Dosednutí jejich speciálu v Łodzi asistoval také známý polský list Gazeta Wyborcza, který na letišti pořídil následující krátké video. Co si o přítomných fotografech myslí Corey Taylor, můžete sledovat zhruba od dvacáté vteřiny:

I přes zdánlivou jednoduchost nabízí nový videoklip Slipknot k singlu "Killpop" dostatek poutavého obrazového materiálu a eye-candy záběrů, abychom mohli sestavit TOP pětku nejlepších momentů, na něž budete zaručeně vzpomínat... no, minimálně do chvíle, než dočtete tento článek.


Mickův hřmotný nástup

Táhlý koridor, působivé nasvícení a jeden dlouhovlasý obr, který vypadá, jako by vám šel utrhnout hlavu a narvat ji do svěráku. Mick se v klipech Slipknot spokojí povětšinou s rolí šedé eminence, která vše sleduje ze svého puntíku a zběsile pohazuje hlavou, tady ale udělal hned v úvodu působivou výjimku. Takhle se buduje atmosféra, přátelé.



Šílený Weinberg

Z kluka nám pomalu roste nepřehlédnutelná persóna devítky. Jasně, mnohem více prostoru dostává tentokrát i Alex Venturella, Jay je ale přece jenom ještě o chloupek výraznější a "Killpop" dává opět tušit, že benjamínkovi kapely rozhodně nechybí touha se ukázat a svůj standardně skvělý bubenický výkon podpořit i menší show. Palec nahoru!



Sidův dance-off

Debut měl rvačky s Clownem, Iowa šílené skoky do publika, Vol.3 ekvilibristiku na perkusích, All Hope Is Gone kolečkové křeslo a Point Five jede v duchu podkouřených tanečků - toť dosavadní Slipknot kariéra Sida Wilsona. Své rituální vlnění končetin předvádí Sidney i tentokrát, ačkoliv k tomu teskná atmosféra písně zrovna nevybízí, ale... ale to je holt Sid. Ber, nebo nech být.



Dvojbarevná dvojčata

Pomalované holky jsou po boku samotné kapely de facto druhou hlavní hvězdou videoklipu, a ačkoliv si fakt nenalhávám, že by si v budoucnosti někdo pustil klip jenom kvůli nim, i tyto nositelky vztahu láska/nenávist, které v reálu mimochodem vypadají takto, mají pár solidních chvil. Například závěrečná koláž scén pod Coreyho rezolutním "Die and fucking love me" pánům z Iowy určitě dělat ostudu nebude.



Shawn a sud - lepší lovestory než Twilight

Aneb to nejlepší nakonec. Režírující Clown předvedl ukázkový rozklad vlastního světa, když sám sebe v několika záběrech odstranil z - pro Slipknot toliko typického - prostředí nehostinné zříceniny a nainstaloval svůj sud do venkovní zahrádky, kde naopak Slipknot nevídáme naprosto vůbec. Vznikly tak zdaleka nejpůsobivější momenty celého klipu, kdy baseballová pálka sviští vzduchem a sud dostává nelidské rány, přičemž výsledný efekt byl očividně dobarvován ještě v postprodukci. Naprostá laskomina.



A co z výše uvedeného na klipu nejvíce bavilo vás?

Miniaplikace

Možná jste o nich zatím nikdy neslyšeli, rozhodně jsou ale jménem, které budete v následujících letech vídat s železnou pravidelností. Britská pětice Marmozets, kterou z kapitánského můstku vede zpěvačka Becca Macintyre, má řádně našlápnuto a její debut "The Weird and Wonderful Marmozets" vzbudil právem pozornost žánrových médií i mnoha fanoušků alternativního rocku. A že se Marmozets inspirují na správné adrese, o tom Becca přesvědčila čtenáře v aktuálním vydání magazínu Kerrang!:


"Corey Taylor je prostě ultimátní frontman. Se Slipknot může řvát a křičet a přitom mu celé publikum zobe z ruky. Ve Stone Sour je zase úplně odlišný a dokazuje, jak umí krásně melodicky zpívat. Poprvé jsem viděla Slipknot živě jako návštěvník Download Festivalu a bylo to něco neskutečného. Nikdy, nikdy jsem nezažila nic, co by se tomu podobalo."

Marmozets jsou mimochodem taktéž upsáni labelu Roadrunner Records a toto vydavatelství si dle vlastních slov vybrali proto, aby mohli blíže sledovat pracovní etiku Slipknot. Jo, tahle parta má našlápnuto!

Asi se shodneme na tom, že Slipknot šli tentokrát cestou nejmenšího odporu. "Killpop" tak funguje na poměrně jednoduché premise a je zcela prost všech šokujícím atrakcí, jimiž disponoval například videoklip k pilotnímu singlu "The Devil In I". Vzhledem k vyřčenému mi tedy není příliš jasné, proč se tolik lidí zmateně odvolává na údajnou absenci pointy, která naopak vcelku věrně koresponduje s poselstvím samotného textu. Láska je prostě černobílá, stejně jako je vztah Coreyho Taylora k hudebnímu průmyslu, stejně jako černobílá provází koncept jin a jang či světlo a temnotu, jež fungují ve vzájemné symbióze, a ačkoliv jdou mnohdy proti sobě, nebýt strany jedné, nikdy nemůže plnohodnotně existovat ani ta druhá - rozklad a celek, přátelé.

Když jsme u toho rozkladu, ukázkovou dekompozici vlastního světa předvedl i režírující Clown, který sám sebe v několika záběrech odstranil z - pro Slipknot toliko typického - prostředí nehostinné zříceniny a nainstaloval svůj sud do venkovní zahrádky, kde naopak Slipknot nevídáme naprosto vůbec. Netřeba říkat, že tímhle chytrým tahem vznikly jedny z nejpoutavějších momentů celého videa. Náhoda? Spíš promyšlený tvůrčí tah.

Řemeslná stránka samozřejmě i tentokrát na několikrát podtrženou jedničku, o tom se ale snad už ani nemusíme bavit.




PRÁSK!

Uff, nejlepší Slipknot koncert za posledních... 6 let? Klidně mě opravte, od památné show na Download Festivalu 2009 jsme ale maskovanou devítku nejspíš v lepší formě neviděli. Mělo to šťávu, výbušnou dynamiku, frenetické tempo, fyzické nasazení, báječného Weinberga (ten kluk je poklad), skvělé publikum i zvláštní příchuť něčeho velkolepého, něčeho, čemu přihlížel celý svět - a vemte jed na to, že kapela si tenhle fakt celou hodinu a půl na pódiu moc dobře uvědomovala. Rock Am Ring 2015 si tak zřejmě přivlastní titul nejlepšího Slipknot koncertu v jejich novodobé historii, která se píše od úmrtí Paula Graye a nuceného restartu v roce 2010, a zároveň opět potvrdil, že Slipknot prožívají jedno z nejpříjemnějších období své kariéry.

Dnes navíc dorazí video "Killpop". Může to snad být ještě lepší?

Krása naší pospolitosti na Maggots-Lair spočívá třeba v tom, že během několika dní vybereme takřka dvojnásobek potřebné částky na hosting, a já si tak můžu - namísto cálování provozních poplatků ze svého - dovolit například předplatné magazínu Kerrang! až z daleké Británie. Ano, toho magazínu Kerrang!, kde jsou Slipknot doslova pečení vaření. V aktuálním vydání se Corey Taylor rozpovídal o příbězích a symbolikách pětice jeho dosavadních masek:

Maska #1 - Slipknot

Původně to byla maska pro testovací figuríny v automobilkách, kterou Shawn jednou donesl a společně jsme ji pak převrátili naruby. Pak jsme tím protáhli moje dredy a vypadalo to strašně bizarně. Jedním z důvodů, proč jsme zvolili takový hnus, byl fakt - a nerad to říkám, protože se nechci vychloubat -, že jsem byl dlouhou dobu považován v Des Moines za hezounka scény. Fakt! Maska tedy byla jakousi antitezí tehdejší situace a mého působení ve Stone Sour. Když jsem přišel ke Slipknot, naprosto to změnilo můj pohled na věci, které bych chtěl dělat.

Maska #2 - Iowa

Trochu jsme upravili první masku. Upřímně řečeno, k Iowě snad tahle maska pasovala ještě líp. Vypadalo to, jako by ze mě chtěla vylézt nějaká zrůda. Lidi se nás snažili zahnat do kouta, chtěli další singly jako Wait And Bleed nebo Spit It Out, jenže my jim řekli: "S tímhle kurva nepočítejte, my si budeme dělat, co chceme". Maska tedy reprezentovala zhruba toto: Chceš, abychom byli nějací, ale my budeme naprosto opační. Něco strašného z nás právě vychází a my s tím nehodláme bojovat.

Maska #3 - Vol.3: (The Subliminal Verses)

Záměrně jsem chtěl lidi vyděsit. Bylo to v době, kdy jsem dával svůj život dohromady ze sraček, přestával jsem s pitím, přestával jsem s tvrdými drogami. Na první pohled to vypadá jako zjizvená tvář, ale pro mě to byl spíš jakýsi strupovitý kokon, který jsem chtěl nosit po celou dobu trvání toho turné. Na dalším albu to pak mělo vypadat jako něco, co vznikne, když se ty strupy uzdraví. Strup je vlastně příležitostí pro vznik něčeho nového, což je něco, čím jsem si v životě tehdy procházel. Šlo o těžké časy a ta maska mi hodně pomohla.




Maska #4 - All Hope Is Gone

Dostáváme se k All Hope Is Gone, kdy už jsem byl v lepší kondici. Nepil jsem, snažil jsem se žít zdravě... a zase mi začali lidi předhazovat roli hezounka! Ta maska byla tedy opět mou reakcí, kdy jsem se chtěl zbavit jakékoliv známky lidskosti. Bylo to jako: "Seru na vás, takhle vypadám a takhle chci vypadat, pokud se vám to nelíbí, jděte mi z cesty". Clown to hezky vyjádřil: Zevnějškem reflektujeme naše nitro.
¨

Maska #5 - .5: The Gray Chapteer

Má nejnovější maska vznikla až jako jedna z posledních, protože jsem dlouho netušil, co vlastně má reprezentovat. Její rozdělení je praktické i symbolické. Věděl jsem, že tenhle typ masky bude jednak vizuálně útočný a zároveň nabídne jistou metaforickou úroveň "masky za maskou, obličeje za obličejem". Nikdo z nás není pořád stejný. Před každým člověkem si vždy nasazujeme jinou masku. V našem případě jsem tedy chtěl ukázat, že nás minulé roky pořád velmi bolí, ačkoliv se navenek snažíme vystupovat sebejistě. Pořád mám pocit, že už brzy kurva zešílím.