Ok, nenávistní Jarmilové ze sklepa budou zase prskat, že jak je to jako možný a jak vůbec máme tu drzost něco takového hlásit do světa, my však máme jasno! A za pravdu nám dává také magazín Metal Hammer, který Slipknot udělil na svých Metal Hammer Golden Gods Awards cenu pro nejlepší kapelu světa! Albovou divizi pak se svým "Sol Invictus" ovládli legendární Faith No More, Británii kralují Bring Me The Horizon a objev roku nese název Babymetal.

Pokud mezi vámi snad pořád figuruje nějaký hudební panic, který v životě neslyšel o Download Festivalu, jde o tu akci, kam se chce nacpat každý, kdo v životě okusil slastnou příchuť bigbítu, a jste-li dokonce jedním z headlinerů, máte oficiální právo nazývat se legendou. Slipknot této vrcholné mety dosáhli letos už potřetí a níže najdete sérii ultimátních snímků (levé myšítko pro přesun do galerky - nezapomeňte si pod snímky překliknout na další stránku):

Slipknot zničili Download - toliko úderný, leč nepříliš originální titulek, s nímž na přídi vstoupí již tuto středu do prodeje nejnovější číslo britského týdeníku Kerrang!. Obálku najdete níže (levé myšítko na fotku pro zvětšení), uvnitř magazínu se nachází dvanáctistránkový report z festivalu a výtah toho nejzásadnějšího nabídne příští týden exkluzivně Maggots-Lair. Tak si ještě pár dní počkejte.

Je to sotva pár dní, co firma Apple slavnostně představila svou novou streamovací službu Apple Music, která na trh vstupuje coby přímá konkurence veleúspěšného Spotify. Apple pojal celou záležitost dost bombasticky a úvodní prezentaci byly přítomny hvězdy hudebního nebe jako Trent Reznor nebo Drake. Dočkáme se doby, kdy na podobných akcích uvidíme i Coreyho Taylora? Celkem jasnou odpověď dal Corey magazínu NME:

"Samozřejmě, že ne. Protože bych nepovolil, aby naši muziku používali k jakýmkoliv reklamním účelům. Takže mi to vlastně ani nevadí. Je mi to u prdele. Ať jim s tímhle pomáhají lidi jako Taylor Shit nebo One Erection. Takové věci jdou úplně mimo mě.

Ve vteřině, kdy napíšu song jenom proto, abych někomu něco prodal, je to tady. Končím. Nemám v muzice co dělat. Myslel jsem, že všechno okupuje Tidal a Spotify, ale evidentně je tady třetí sračka. Držet krok s vývojem technologií je kurevsky složité. Divím se, že lidem z toho ještě nejeblo a neřekli si ’Seru na to, končím.’"

Corey Taylor je veselá kopa a k rozhovorům přistupuje - na rozdíl od mnoha jiných rockových hvězd - povětšinou velmi přívětivě, stihne potrénovat cizí jazyky, rozdává úsměvy na všechny strany a odpovídá i na ty nejstupidnější otázky pod sluncem (takže ty chceš po tisící osmé slyšet, proč nosíme masky, jo?). Stejně pozitivně probíhaly také následující dva rozhovory, jež vznikaly na festivalech Rock Am Ring a Greenfield. V průběhu prvního Corey dokonce historicky poprvé přiznal, že novým bubeníkem Slipknot je opravdu čtyřiadvacetiletý Jay Weinberg:



V druhém pak mimo jiné přišla řeč i na humorný okamžik, kdy Corey před deseti lety v Řecku prohrál svůj souboj s zemskou přitažlivostí:

Koncert roku - minimálně z pohledu samotné kapely - pro nás zůstává záhadou. A nepočítáme-li roztřesené záběry fanoušků, nic se na tom nezmění až do konce června, kdy stanice Sky Arts odvysílá již klasicky svůj čtyřhodinový záznam toho nejlepšího, co se během tohoto víkendu v Donington Parku událo. Zatím víme, že Británii včera skrápěl déšť (fakt překvápko), Corey běhal mezi fanoušky po vysutém pódiu a všichni zúčastnění o koncertu pějí nadšené ódy. Magazín Rock Sound je tady s první galerkou fotek (levé myšítko na fotku pro přesun do galerky):

Slipknot dnes čeká po Rock Am Ringu druhý pomyslný vrchol festivalové sezóny, britský Download, který je všeobecně považován za jeden z nejprestižnějších festivalů rockového světa. Slipknot osedlají jeho hlavní stage coby páteční headlineři už za pár hodin a dle níže uvedeného komentáře Coreyho Taylora půjde o další legendární záležitost:

"Download je pro nás jako domov. Když jsme byli poprvé headlinery, bylo to něco neskutečného. Stalo se to přesně 10 let poté, co vyšel náš debut, turné k All Hope Is Gone bylo na svém vrcholu, šlo o původní devítku, a jednalo se tedy o koncert plný emocí, kdy jsme ani nevěděli, kam nás to vlastně posune. Zní to fakt zvláštně, ale v našem světě nikdy nevíte, kdy něco dostanete a kdy vám to naopak někdo sebere. Pamatuju si, jak jsem se díval do publika a došlo mi, že tam je většina lidí kvůli nám. V tu chvíli vás musí napadnout: Je možné se po tomhle vůbec ještě dostat někam výš? Vše, co se událo po našem prvním headline vystoupení na Downloadu, je pro mě tedy jenom třešnička na dortu.

Beru to hodně zodpovědně, zároveň ale cítím, že jde o něco speciálního. Tohle album je jako naše znovuzrození, dali jsme do něj naprosto vše a způsob, jakým to všechno lidi ocenili, je... Download je prostě po tom všem další logický krok. Není nic na světě, na co bych se tak těšil. Máme před sebou spoustu úžasných věcí, ten opravdový diamant je ale jenom jeden."

Tuzemská hip-hopová extratřída James Cole je dost možná nejslavnějším pravidelným čtenářem našeho webu, a proto si zaslouží privilegia, na něž si mohou běžní smrtelníci, kteří nemají stránku na Wikipedii, statisíce přehrání na Youtube a jednu zatraceně legendární kariéru v zádech, nechat zajít chuť. James je zkrátka borec, a ačkoliv jej široká veřejnost zná hlavně coby úspěšného MC, bystří vědí, že minimálně stejně rád nahlíží i do světa metalového - Slipknot nevyjímaje (přečtěte si naše interview z konce roku 2013).

Když tedy Kapitán Láska poprvé zažehnul motory směr polský koncert Slipknot, jeho exkluzivní report byl záležitostí vpravdě nevyhnutelnou.



Na svůj první Slipknot koncert se chystám od roku 2010. Začal jsem je poslouchat asi týden po tom, co byli v Ostravě. Potom odešel Paul a myslel jsem si, že je vše v prdeli. Během Memorial Tour jsem na ně chtěl jet do Turecka a spojit to s cachtáním v moři, jenže jsem se tu sezónu malém ucachtal v chlastu a málem si udělal výlet do léčebny. V roce 2013 odešel Joey a tak jsem si opět říkal, že je vše v hajzlu. Samozřejmě když na začátku tohoto roku jezdili všude kolem nás, byl jsem dlouhodobě mimo Evropu a vrátil se den po posledním koncertu.

Naštěstí se nakonec všechno poskládalo. Sólový koncert během festivalové sezóny, 500 km od Prahy, v zemi, kde se ještě neplatí eurem a jsou tam ty nejmilejší a nejlepší holky v Evropě: Polsko. Fajne. Vyrazilo se na hned.

Mickiwieczovu třídu mohli rozkopat jindy. Mezi hotelem a námi bylo sice jen 500 metrů, ale tak 2 hodiny poctivýho kufrováníčka v zácpě. Z oblíbeného města Davida Lynche se vidělo hovno. Nic, co by nespravil flirt s recepční.

Do Atlas arény se vyrazilo s předstihem, aby se stihlo: merchandise, pivísko (hrůzostrašná mrdka Tyskie) a zapiekanka. Polák má všechno hezky zorganizované, čeká se minimálně: pije se rychle, chčije se rychle. No ale pak přišlo masivní zklamaní: nabídka merchandise. Vezl jsem s sebou masivní tlumok a kapsu naditou PLNY - chtěl jsem rabovat, chtěl jsem nakupovat jak pomatená blbá děvka, peníze mě pálily v kapse do péra. 2 ušmudlaný trička jak z tržnice, jeden dámskej nátělník a mikina za 1500 s logem. Wtf. Chodili jsme kolem toho s Polákama a bylo nám zle. Začali se vyrábět omluvný příběhy: "třeba to vyprodali minule", "třeba je ojebala firma, co jim dělá merchandise", etc., moc to nefungovalo. Šlo se dovnitř na pivísko, aby se zapomnělo.




Měli jsme pohodlná místa na tribuně. Jsme přece jenom už starý zhýčkaný zmrdi, a dobrodružství má svoje meze. Hezký místa to byly. Bylo vidět všechno na hezky, pivísko se pilo a nožička přes nožičku.

19:45 spustila moje milovaná Gojira. Už jsem je dvakrát viděl naživo a tohle byl zatím vrchol. Nádhernej zvuk. Kopák tlustil a mlaskal, basa bublala jako hutná voda, kytary jak na desce, Duplantier zpíval jak pánbů. Minimální stage setup s decentním svícením, který hrozně sedělo k náladě setu. Tahle kapela je výjimečná, jsou to umělci, řvou a rvou svoje písně z toho nejpoctivějšího srdce. Mrdalo to, artovalo to, v setu všechny největší bomby jako The Heaviest Matter of the Universe nebo Art of Dying. Polákům se Gojira taky líbila, nejsou to takový gumísci jako u nás, kde se týhle kapele tolik nefandí. Ultimátní předkapela.

Potom další pivečko, zapiekanka (zamražená fantasmagorie - půl metru pečiva se sýrem a žampionama) a čekání na 9 jezdců Apokalypsy. Za plachtou probíhá přestavba, mlaská kopák. Ve 21:35 se začnou linout první tóny XIX. Opona padá a rozjíždí se Sarcatastrophe. Jsou tam všichni a jdou na mě mdloby. Nyní je čas se vypořádat ještě s druhým zklamáním toho večera a potom už jenom básnit - zvuk stál zvláštním způsobem docela za hovno. V momentě, kdy se do toho opřeli, se z toho stala placka. Gojira měla nadejchanej, načechranej, plnej zvuk a tohle bylo nějakým způsobem trochu v prdeli. Jako by nestačil aparát nebo to někdo na konci hrozně přelimitoval. V těch nejintenzivnějších polohách se to celý zcuklo, chrčelo to, chroptělo, nebasovalo, bicí šustili. Tím končím popis toho nemilého. Nejde o to, že by tím automaticky koncert stál za hovno, jenom to byla škoda. Škoda, protože to, co Devítka předváděla, to se musí zažít. Něco už jsem viděl, ale tohle je jiná liga. Tohle je naprosto nedotknutelná dimenze intenzity. To, co se na vás valí, je usměrněné peklo.




Pokus o nějakou analýzu: Corey zpívá naživo jako kdyby sestoupil z Olympu. Obávám se, že je to ten nejúžasnější frontman metalový kapely, co kdy kráčel po týhle zemi. Řev, kterej vás vezme do pekla a zpěv, kterej vás pošle mezi anděly. Jim a Mick hrajou k posrání dobře. Novej bubeník jede s totálním nasazením. Clown a Nosál strávili celou dobu na svejch sudech. Sid dělal šaška a skákal z dvaceti metrů po hlavě. Pana Ježečka jsem moc neviděl. Basu bylo blbě slyšet. Stage s plamenama, pekelnej cirkus, nahoře hezky s rohatou hlavou. Ale co popsat nejde, je ten puls, co se line, ta jednota, tohle je Kapela. Energie z jinýho světa. Setlist nabušenej k omdlení, vrchol byl pro mě Custer. Na Spit it out si lidi sami sedli a Corey z toho byl v hajzlu a tvrdil, že to je poprvý, co se to stalo. Poláci tvořili circle pity jako diví a já byl rád, že jsem na tribuně jako dědeček. Z nový desky bylo kromě intra a Sarcatastrophe a Custeru ještě AOV, Killpop, Devil in I. (Sic) zazněla jako penultimátní a poslední byla Surfacing.

Šli jsme pryč a hulili jednu za druhou. Tohle se musí zažít. Je skvělé být fanouškem Slipknot a moje další přání směřuje k tomu vidět je na opravdu dobrým zvuku. Long live maggots!


James Cole v sedmi minutách: