Přebírat štafetový kolík po osobnosti formátu Joeyho Jordisona nepatří zrovna mezi nejlehčí úlohy na světě. Jay Weinberg se s tímto úkolem nicméně popasoval královsky a dnes už může s klidem povídat o tom, nakolik delikátní přístup z jeho strany celá záležitost vyžadovala. Více už Jay v rozhovoru pro Music Radar:

"Samozřejmě mám obrovský respekt k muzice Slipknot, ale i velký respekt vůči Joeymu Jordisonovi, a to z pohledu muzikantského i lidského. Věděl jsem tedy, že musím přijít přesně s tím, co tahle kapela potřebuje, a chápal jsem, v čem spočívala specifika Joeyho. Chtěl jsem, aby odkaz Slipknot zůstal pro fanoušky nepoznamenán a aby nás muzika hlavně bavila.

Historie Slipknot má samozřejmě obrovský podíl na tom, jaký obrázek jsem si o kapele udělal, když ale přišlo na skládání nové muziky, nepomyslel jsem na Joeyho ani na chvíli. Myslím, že kdybych to dělal, bylo by to neuctivé, a kapela mi navíc dala jasně najevo, že mám být maximálně autentický. Proč bych se měl snažit být jako Joey? Proč bych se měl snažit napodobovat něco, co už udělal?

Joey Jordison patří k nejlepším bubeníkům, jaké tento žánr kdy měl. Jakožto fanoušek kapely, který se snaží respektovat lidi i muziku, jsem do Slipknot nepřišel proto, abych od někoho opisoval. Něco takového by mě nebavilo a byla by to podle mě urážka všech okolo i našich fanoušků."

Potkal životní šanci a vytřískal z ní naprosté maximum. Jay Weinberg je už přes dva roky nedílnou součástí světa Slipknot, teprve nyní ale dostává prostor vyjádřit se plnohodnotně k nahrávacímu procesu, který z nezkušeného kluka udělal člena jedné z největších metalových kapel světa. Takto tvorbu ".5: The Gray Chapter" Weinberg okomentoval v rozhovoru pro magazín Rhythm:

"Nemůžu dostatečně zdůraznit, o jak náročný proces se jednalo. Asi první dva měsíce jsme na desce pracovali jenom já, Clown a James, přičemž ve studiu v Hollywoodu s námi byl celou dobu i producent Greg Fidelman. Makali jsme na tom nějakých 13 hodin denně, zhruba 5 až 6 dní v týdnu, celé dva měsíce. A to mluvím jenom o předprodukci, o aranžování jednotlivých částí.

Jim měl tou dobou kostru desky už v podstatě připravenou, ale museli jsme přijít na to, kam všechny ty riffy napasujeme, jak si sednou s Coreyho vokálem a podobně. Přeskakovali jsme tímto způsobem mezi nějakou dvacítkou skladeb, takže to bylo dost chaotické.

Třeba jsem nahrával bicí a řekl 'Hele, mám tenhle šílený nápad, co si o něm myslíte?' a oni na to 'Tady se můžeš klidně vyřádit!', takže jsme tímto způsobem připravovali jednotlivá dema - šlo o zábavný, i když docela stresující proces.

Takže tam sedím a okolo sebe mám tyhle legendy, ke kterým jsem celý život vzhlížel. Společně pracujeme na desce, děláme aranže, některé písně společně píšeme úplně od základu a pro mě je to naprostý mindfuck. Každý den se musím štípat a ptát se sám sebe: Fakt se tohle děje?

Pak přišla ta vážnější část. Do studia dorazili ostatní členové kapely a začal velmi náročný nahrávací proces.

Takže jsme jeli píseň po písni, pokus za pokusem a zkoušeli jsme najít v muzice "sex", což je Clownův výraz pro ideální skladbu. Když jsem hrál jeden song podesáté a myslel si, že už nemám sílu pokračovat, oni mě k tomu přinutili a klidně jsem to musel zopakovat ještě desetkrát, dokud už jsem nebyl úplně zoufalý, a právě tehdy přišlo to absolutní šílenství, které tahle deska potřebovala.

Myslím, že se to na výsledku odrazilo. Byl to vysilující a pečlivý proces. Kapela na mě neustále tlačila. Aby mě motivovali, Shawn a Chris se mnou jednou přímo nahrávali v jedné místnosti a chovali se šíleně jako na koncertech.

A tak jsme pomalými krůčky postupovali a živili se z toho napětí a náboje, že to prostě musíme dokázat, protože právě tahle deska musí být ze zjevných důvodů prostě skvělá. A to se nám podle mě povedlo. Byl to pro mě opravdový křest ohněm, ale myslím si, že jsme stvořili něco výjimečného."

Pokud sledujete podrobněji kariéru Jamese Roota, určitě víte, že už nějakou dobu táhne za jeden provaz s partou Fret12, která se specializuje na vydávání kytarových DVD, instruktážních filmů a dalších fičur pro nadšené hráče. Společně nyní do světa vyšlou instruktážně-dokumentární film "Jim Root: The Sound And The Story - .5: The Gray Chapter", který, jak už napovídá název, bude o tvorbě zatím poslední řadové desky Slipknot z perspektivy Jamese Roota - a že je, vzhledem k tomu, že Jim je hlavním hudebním autorem nahrávky, rozhodně o čem vyprávět. DVD bude od zítřka k dispozici tady, trailer pak sledujte zde:

Už slyším ty oslavné výkřiky, tu euforii, kterak boucháte šampaňské a radujete se tak tvrdě a hlasitě, až vám z toho vibrují čakry - a nejspíš i další věci. Ano, Stone Sour jsou zpátky v nahrávacím studiu, kde začínají s předprodukcí své historicky šesté řadovky, vůbec první bez dlouholetého kytaristy Jamese Roota.

Teď trochu vážně. Co vám budu povídat, zkrátka to tam pořád není. A přitom bych moc chtěl. Možná za to může již zmíněný vyhazov Roota, který prostě pořád nepřebolel, možná vyloženě zbytečná poslední dvě cover EP (pamatuje si na ně ještě někdo?). Je to jako když vám zahne holka. Třeba to dáte zase dohromady a nejspíš to bude časem i fajn, pochyb se ale už asi nikdy nezbavíte.

Ale víte co? Nechme se překvapit. Možná Stone Sour dodají desku, z níž si všichni kolektivně sedneme na zadek a budeme Coreyho Taylora s jeho company prosit o odpuštění.

Nové album Stone Sour by mělo vyjít na přelomu tohoto a příštího roku.

.: První fotka z nahrávacího studia Roye Mayorgy v Burbanku :.

Nechte si ty vulgární dvojsmysly pro sebe, jo? Ono vymyslet vhodný nadpis pro níže přiložené video je totiž docela nevděčná disciplína.

Tak třeba: Jay Weinberg vám předvede svou výbavu.
Nebo: Jay Weinberg si hraje se svým nástrojem.
Případně: Jay Weinberg je tvrdý, rychlý a přesný.

Jak říkám, vcelku prekérní situace. Takže se vyserte na nadpis a koukejte na tuhle sólo akci (už jsme u toho zas) Jaye Weinberga v jeho pokoji (a teď už tuplovaně):

Bouře ve sklenici vody. Tahle půvabná fráze je asi to jediné, co mě v souvislosti s aktuální kauzou okolo odchodu-neodchodu Coreyho Taylora ze Slipknot napadá. Ale co, vlastně bych měl držet hubu a krok, aspoň je v období novinkového sucha o čem referovat. Na druhou stranu ale nechci podporovat internetové konspirátory, kteří pak mocinky rádi na Facebooku infikují svými bludy neznalou většinu.

Corey Taylor v rozhovoru s Full Metal Jackie opět potvrdil, že Slipknot opouštět nehodlá:

"Vždyť to dělám každé dva roky. Asi na to lidi zapomínají - často si beru přestávky, abych se mohl věnovat Stone Sour. O tom jsem tehdy mluvil. Mluvil jsem prostě o přestávce, o možnosti, abych zase načerpal síly a nechal trochu odpočinout i Slipknot.

Ironií je hlavně to, že jsem v tom rozhovoru s Danielem P. Carterem přímo mluvil o tendencích novinářů překrucovat jednotlivé výroky a vytrhávat je z kontextu. Pak se podívám na stránky Metal Hammeru a zjistím, že opouštím Slipknot. Říkal jsem si jenom 'Fakt? Co to sakra děláte?'. Bylo to šílené, ani nebudu popisovat mou reakci. Když jsem se pak dostal na Twitter, hned jsem všem oznámil, že 'Neopouštím Slipknot. Mluvil jsem o odpočinku. Čtěte věci v jejich kontextu. Poslouchejte věci v jejich kontextu.'"

Proč je to důležité? Poněvadž už víme, že Slipknot nezmizí z našeho radaru minimálně do 5. a 6. listopadu 2016, kdy proběhne historicky druhý ročník japonského Knotfestu, a mít aktuálně tipovací náladu, dokonce bych troufale předpověděl, že právě tohle bude dost možná úplně poslední série vystoupení (Slipknot jsou headlinery obou festivalových dnů) na podporu desky ".5: The Gray Chapter". Tady je zatím malá upoutávka:

Zatímco někteří z nás mají problém říct, co budou dělat dneska večer, život Coreyho Taylora, to je vesměs pevně nalajnovaná krasojízda, která se sice nezdráhá zběsilých dobrodružství, většinou je ale zevrubně promyšlená na několik let dopředu. Nejinak je tomu i nyní, kdy má Corey jasně dané pracovní schéma minimálně do konce roku 2016:

"Snažím se bojovat s tím, že je mi 42 a jsem ve Slipknot. Docela to bolí. (směje se) Zbytek roku budu mít zase napilno. Teď si akorát dáme pár měsíců přestávku, abychom popadli dech před letními koncerty. V létě už máme naplánané turné a potom chceme ještě objet všechny možné Knotfesty. Z pohledu Slipknot je to vlastně pořád o koncertování. Snažíme se navštívit co nejvíce míst, než to zase na nějakou dobu zabalíme.

Taky jsem pomalu začal pracovat na nové knize, která se bude jmenovat America 51, což je moje parafráze názvu Area 51. Bude o tom, jak naprosto šílená Amerika je - v pozitivním i negativním smyslu. Už mám i maličko představu, kam to bude směřovat z literárního hlediska.

Kromě toho samozřejmě připravuju dema pro Stone Sour a mám taky od mých kolegů, kteří teď chystají nové desky, nabídky na 2 až 3 hostovačky."