Nedávný odchod Joeyho Jordisona ze Slipknot pochopitelně odpálil masivní vlnu více či méně uvěřitelných spekulací, které povětšinou obsahovaly jednoho společného jmenovatele - možnost definitivního konce maskované enigmy z Iowy. Pavlačové klepy můžeme zahodit oknem, Corey Taylor totiž opět potvrdil, že nová deska Slipknot skutečně vyjde v roce 2014! Corey na svém Twitteru zveřejnil tuto zprávu:


"Ti, kteří si myslí, že se Slipknot rozpadají, jsou na velkém a smutném omylu. Ať už je tady rok 2014. Blíží se velké věci. Zůstaňte naladěni."

Až půjdete začátkem ledna po obchoďáku a periferně zahlédnete Coreyho Taylora, neznamená to, že vám kouzlo jeho hudby definitivně odvařilo mozkovnu. Corey je totiž hlavní tváří lednového vydání magazínu Spark, který tak do roku 2014 vstupuje nečekaně impozantním způsobem. Že by se české magazínové kotlině začínalo blýskat na lepší časy? Zatím těžko spekulovat, jasné je pouze to, že 2. ledna by měl každý pořádný fanda Slipknot rozhodně vyrazit pro svůj výtisk!

Uff, skoro dekáda na vlnách internetu. Ač by tato příležitost obyčejně sváděla k oslavnému plácání se po ramenou, při pohledu na současnou situaci okolo Slipknot, která spíš než k oslavám vybízí k rezervovanému očekávání dnů budoucích, jde přece jenom o trochu hořké oslavy. Chmury ale stranou, tyhle webovky stály po boku enigmy v dobách nejtěžších a nejinak tomu bude i v těchto turbulentních časech, během nichž aspoň poznáme, jak pevné jádro okolo sebe kapela stihla za zhruba 15 let na hudební scéně nabalit. Na to si však budeme muset ještě chvíli počkat.

Nyní je čas oslavovat, přátelé. Pozvedněme tedy číše Okeny a krabicového vína. Ať nám to společné úsilí vydrží minimálně dalších 9 let!


Facebook  Twitter  Last.fm  YouTube

Pokud se právě v duchu ptáte, proč sakra někdo dělá rozhovory v červenci, aby je pak zveřejňoval koncem prosince, asi nejste zdaleka jediní. Snad je tato mírně retardovaná móda, kterou jsme poprvé okusili během nedávné půlhodinky s Joeym, jenom krátkodobý jev, s nímž se v budoucnu budeme setkávat co možná nejméně. Následující interview mezi Coreym Taylorem a reportérem Krissem Panicem (to je ale fakt debilní jméno) pochází ze švédského festivalu Metaltown, který se konal ve dnech 4. až 6. července.

Menší vánoční dáreček jste ode mě dostali už včera (když se mi kousek před koncem asi třetina smazala, cedil jsem krev!), takže nám k naplnění všech dobrých mravů zbývá už pouze hřejivé přáníčko. Všem čtenářům Maggots-Lair tedy přeji klidné prožití vánočních svátků, hodně dobrot na stole, málo fuseklí pod stromečkem a vůbec vše, co si pod pojmem vánoční pohody umíte představit. Webovky jedou pochopitelně nonstop, takže na ně v tom zápalu svátečního mumraje a nepřiměřeného obžerství občas nezapomeňte hodit okem.


- Veselé Vánoce!

Ať už považujete za metafyzickou konstantu Boha, jeho nebeské společníky, ostatní neviditelné vyšší síly, nebo snad stojíte na racionálním okraji barikády, Corey Taylor přichází prostřednictvím své knižní dvojky "A Funny Thing Happened on the Way to Heaven" s (téměř) čistě empirickým a navýsost světským názorem na to, kolik paranormálního dějství může člověka potkat během jedné obyčejné cesty do nebe. Pokus o rádoby filozofický úvodník, který se snaží zakrýt plochou vizáž samotného textu? Kdepak, Corey Taylor má v rukávu 250 stran, z nichž vytěží naprosté maximum - neuvěřitelné historky, vědecké analýzy i navazující filozofický přesah. Vítejte ve světě, kde se fantastické zážitky setkávají s nekompromisním pohledem na realitu. Vítejte v duchařinou načichlém manifestu Coreyho Taylora.



Part 1


"Nevím, jestli Bůh existuje. Pro jeho reputaci by ale bylo lepší, kdyby tomu tak nebylo."

- Jules Renard


Nevěřím v Boha hned z několika důvodů. Za prvé, nejsou zde žádné důkazy, tedy kromě toho, na co poukazuje církev a jí podobní, jako je přítomnost člověka, vesmíru a další podobné žvásty. Pro mě jsou to ale sračky. Věda sama o sobě nám dala mnohem více důkazů než Bůh, a ačkoliv je neustále glorifikován, v mých očích za to nestojí. Samotná existence vesmíru a člověka v něm nezadává žádný důvod, proč by měl existovat nějaký neviditelný chlápek v nebi. Dříve uvěřím, že je naším stvořitelem Santa Claus, jelikož má přání plní se zhruba stejnou frekvencí. Bůh mě nikdy nezachránil a Santa mi nikdy nenadělil harpunovou pistoli, takže mrdat můj život. Na Božích skutcích je až příliš lidských otisků prstů. Lidé napsali všechny jeho knihy, odbojovali všechny jeho války a byli prvními, kdo poukázal na jeho zázraky od doby, co obvinil sníh za ledový kouř vycházející z jeho úst. Nechápu, proč lidi, kteří jsou ješitní vůči svým vlastním chybám, připisují zásluhy někam, kde žádné nepatří. A i přesto lidi pořád tvrdohlavě lpí na doktrínách, jimiž byli naočkováni. Do jejich hlav to bylo doslova namláceno, aniž by si uvědomili, že svá kladiva používají proti sobě samým. Bůh je pro mě opravdový asi jako ti, kteří přežívají v Asgardu nebo Valhalle. Mohl by být i v komixech, což je vlastně docela dobrý nápad, pokud chceme, aby jej mladá generace začala brát vážně. Bůh je nakonec neomylný jenom proto, že my omylní jsme, a lidé potřebují věřit v někoho, kdo je lepší než oni sami. Dobře - v tom případě ale můžeme stejně věřit i ve Vílu Zuběnku, jež vám aspoň zaplatí za kusy obličeje, které byste později stejně vyhodili. Bůh vás naopak tyto příspěvky nutí platit církvi, která je navíc osvobozena od daní.




Stínový muž ve Fosterovic vile


Setkání 1

Můj syn byl ještě malý, když došlo k mé první fyzické konfrontaci s tajemným obyvatelem Fosterovic vily, kde jsem bydlel. Do té doby jsem mohl jenom s fascinací poslouchat ostatní, kteří u mě byli na návštěvě a přebývali na třetím patře - nikdy jsem ale nic neprožil na vlastní kůži. Rozhodně jsem o jejich tvrzení nepochyboval, vždyť důkazem byla jejich vlastní těla, ale nemohl jsem se s tím plně identifikovat. Dokud byl Griffin v pořádku, vlastně mě to ani nezajímalo. Zatímco jsem svého syna krmil, dával pozor, aby do pusy nestrčil něco toxického, a občas mu i zpíval, neměl jsem na podobné věci čas.

Jednoho dne jsem ho však nesl dolů ze schodů, abych mu udělal svačinu. Bylo to časně z rána - po čtyřech hodinách spánku totiž slunce není zrovna na vaší straně. Jako otce vás ale pochopitelně zajímá pouze přežití vašeho rodu, takže mrdat spánek. Říkal jsem si, že pro něj vše nachystám, pustím si televizi a možná si vedle něj i odpočinu. Vypadalo to tak snadně. Šel jsem dolů po schodech, přemýšlel o věcech příštích, když v tu chvíli do mě zezadu něco strčilo. Bylo to přesně mezi lopatky. Byla to taková rána, až se mi prohnul hrudník. Skutečně mě to překvapilo svou silou. Padal jsem tedy dolů ze schodů s mým synem v náruči. Jedinou věc, kterou jsem mohl udělat, byla rychlá otočka ve vzduchu, abych dopadl na záda a můj syn na mě. Hlavou jsem pak narazil na tvrdou dřevěnou podlahu. Chlapec začal okamžitě brečet, zatímco já se díval na místo, odkud jsem spadl - jako obvykle tam nebylo absolutně nic.

Teď jsem se kurevsky nasral. Dopálilo mě to - nasrali jste německo-irského bastarda, který byl připraven kriketovou pálkou rozmlátit všechno, aby ochránil své dítě. Umíral jsem touhou po odplatě. Když byl tedy syn jednoho dne u své babičky, opil jsem se a šel na půdu, abych tam vyzval neviditelného obyvatele na souboj. Vím, byla to kolosální ztráta času a úsilí. Bylo to ale v roce 2003, což je mé takzvané "temné období". V té době jsem si řešení problémů představoval tak, že popadnete láhev Whisky a ztřískáte se na plech, abyste se potom mohli probudit s kocovinou a ještě většími problémy. Tehdy mi to ale dávalo smysl, takže tak. Opile jsem vykročil nahoru a začal proklínat všechny: "Pojďte, vy zmetci! Teď jsem na vás připraven! Uvidíme, jak tvrdí jste, když se dívám! A když nedržím zasrané batole!"

Takto to pokračovalo dalších několik hodin, dokud jsem se nezačal nudit a nešel si dolů pro studené smažené kuře. Cítím, že jste doslova uneseni mou dominantní demonstrací mužské síly. Taky jsem dělal slaninu, aniž bych u toho nosil tričko. Vím, nad čím teď přemýšlíte, takže odpovím rovnou - ne, toho večera už k ničemu dalšímu nedošlo. Akorát jsem skoro všechno polil svým pitím, takže jsem celé další odpoledne musel odstraňovat všechny skvrny.





Setkání 2

Jak jste si mohli přečíst v mé předchozí knize a slyšet v mnoha rozhovorech, bylo to někdy okolo Griffinových prvních narozeniny, kdy jsem začínal pomalu "dávat dohromady všechny své sračky". Následovalo tříleté období, kdy jsem se nedotkl jediné kapky alkoholu a začal se opět plně koncentrovat na svou rodinu, práci a zodpovědnost. Během tohoto období jsem se s Griffinem vůbec poprvé bavil o Stínovém muži. Jednalo se o něco zcela nového - až do té chvíle šlo o kolize s neviditelnými protivníky. Každý jednou za čas zahlédne koutkem oka něco rychlého a nečekaného. Když ale otec slyší svého syna povídat o "muži v rohu místnosti, který ho nenechá usnout", vsaďte svoje tlusté prdele na to, že začnete uvažovat trochu jinak.

Asi si říkáte něco jako "vždyť mu byly tři nebo čtyři, v té době mají děti neskutečně živou představivost". Věřte mi, napadlo to i mě. Studie však také dokázaly, že děti v raném věku mají schopnost vnímat určité věci, které dospělí nevidí. Nemluvím o ESP (o tom blíže někdy příště pozn. C(8)), mluvím o schopnosti vnímat určité podněty jinak než dospělí. Možná je to tím, že v dospělosti je už naše mysl zavalena věcmi, které považujeme za opravdové, možná je to tím, že jsme byli přesvědčeni o tom, že takové věci prostě neexistují, a jelikož jde o všeobecně přejímané dogma, vaše hlava už na tyto podněty nereaguje. Ta možnost tu je a Bůh i Adam vědí, že na světě se staly už divnější věci.

Taky jsem vzal v potaz, že mě chtěl možná jenom na blízku, protože jsem byl často na cestách a společného času nám příliš nezůstávalo. Nabízela se i tato "provinilá" část příběhu, jenže můj syn v té době opravdu neměl takto manipulativní sklony. Navíc si pamatuju výraz jeho tváře - on tu věc skutečně viděl. Říkal, že Stínový muž stojí v rohu a dívá se na něj. Občas z rohu vyjde a pomalu přistoupí k jeho posteli, aby se nad ní sklonil. Griff pak zaboří hlavu do peřin, aby pomalu zmizel. Vždy se ale po nějaké době vrátí. Často jsem s ním tedy pobýval v jeho pokoji, aby si dal Stínový muž voraz.

Jednou jsem seděl v jeho pokoji a Griff usnul velmi rychle. Už jsem docela klimbal - znáte ten pocit, kdy cítíte, že za chvíli odpadnete? Je to živná půda pro různé představy. Má víčka byla těžká a postupně jsem usínal. V tu chvíli jsem se konečně poprvé potkal se Stínovým mužem. Nejdřív jsem si pochopitelně myslel, že je to jenom přelud. Myslel jsem, že jde o část mého snu. Pak mě ale napadlo: "Proč by se mi mělo zdát o tomto místě v Griffově pokoji?" Až když jsem se probral úplně a zjistil jsem, že tam ta osoba pořád je, najednou jsem se nemohl ani pohnout. Stál v rohu a zíral na nás - přesně podle popisu mého chlapce. Jeho tvář byla bledá a ani nemrkl. Najednou se pokusil přiblížit k posteli. V tu chvíli jsem vystřelil z křesla, vlastně ani netušíc, co mám s tím zatraceným duchem dělat, ale bylo mi jasné, že ho nenechám opět vyjebávat s mým synem. Ukázalo se však, že je to jedno, protože okamžitě zmizel. Viděl jsem to. Bylo to fascinující i neskutečně znepokojující zároveň. V tom domě jsme byli už jenom rok, ale Stínový muž se od zmíněného okamžiku už neukázal.





Setkání 3

Neodpustil bych si, kdybych nezmínil svůj poslední zážitek s Fosterovic vilou, ke kterému došlo v době, kdy jsem dům prodával. Vyděsilo mě to tak, že jsem se tam už nikdy nevrátil - vynesl jsem všechno co nejrychleji ven a pár drobností tam nechal. Snad je noví majitelé dostatečně využili. Zastihlo mě to každopádně naprosto nepřipraveného a okamžitě jsem si vybavil vše, co mě v tom domě potkalo. Zranění, rozbitá skla, útoky i Stínový muž - najednou jsem to měl vše opět před očima, a ačkoliv šlo o nádherný dům, není jediná zkurvená cesta, která by mě tam kdy opět dostala. Raději se běžte vychcat, protože o tomhle nehodlám mluvit dvakrát. Mám husí kůži už teď, a to jsem teprve nastínil, o co půjde. Vyřiďte si všechno raději hned. Hotovo? Dobře - pokročíme.

Jak jsem řekl, tou dobou ve Fosterovic vile už nikdo nebyl. Měl jsem tam jako jediný svůj majetek a mimo práci a starost o Griffa jsem toho už příliš neřešil. Ale jelikož jsem našel nový dům (o jeho problémech později) a starého jsem se chtěl co nejrychleji zbavit, musel jsem se pustit do náročného procesu balení svých věcí. Šlo o docela nekoordinovanou záležitost: kus tady, kus támhle a hlavně se vyhnout všemu těžkému nábytku, který musel být přesunut. Udělal jsem si celkem solidní plán, abych stihl přesunout vše během následujících dvou dnů. První noc nebyla špatná. Objednal jsem si dodávku a pustili jsme se do práce. Něco jsem si ale nechal až na další večer: má DVD (a že jich je obrovské množství), knihy, drobnosti, zbytky, televize a tak dále. Vše jsem to postupně zabalil do krabic, abychom další večer jenom přijeli, vše naházeli do dodávky a udělali adieu.

Druhý den jsme naposledy mířili směrem k Fosterovic vile. Nebyl jsem smutný. Chtěl jsem celou záležitost uzavřít. Jak už bývá zvykem, na místo jsem dorazil jako první, takže jsem přiběhl k domu, odemknul dveře a vstoupil dovnitř. Když jsem prošel předsíní, nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Všechno - a tím myslím naprosto všechno - bylo rozbaleno a rozházeno po zemi. Nebylo to jenom vytaháno z krabic, které jsme poctivě zapečetili, ale všechny knihy a DVD byly naházeny na jedné hromadě uprostřed místnosti. Světla byla zvláštně nakloněná. Byl to zkurvený blázinec. Teď si možná myslíte, že šlo o pokus o loupež. Jenže nic se neztratilo - vůbec nic! Televize tam zůstala. Nechyběl ani jeden film. Žádné vypáčené dveře, žádné rozbité okno. Zkontroloval jsem všechny možné vstupy do domu. Jako by se někdo začal nudit, a tak rozházel vše okolo, aby mi vyjebal s hlavou.

Zíral jsem na tu šílenou scenérii celou věčnost. V tu chvíli se objevil jeden kamarád a ptal se mě, co se stalo. Odmítavě jsem ho jenom poprosil , aby mi pomohl uklidit ten nepořádek a mohli jsme vyrazit. Jako bych se v ten moment přestal starat o všechna "proč?" a "co?". Chtěl jsem z toho zmrda vypadnout dřív, než mi exploduje hlava. Můžete se smát, ale v té chvíli by mě nepřekvapilo už vůbec nic. Zabalili jsme tedy zbytek - nebo spíš věci, které jsem si chtěl nechat - a pomalu to všechno naházeli do připravených dodávek. Zatímco už ostatní jeli, já se otočil, řekl si v duchu sbohem a zavřel ty dveře navěky. Nikdy jsem se už nevrátil. Klíče jsem dokonce raději předal realitnímu makléři - už nikdy tam nevstoupím. Když přijde čas odejít, vaše tělo vám to řekne dřív než mozek.

V tu chvíli jsem ještě netušil, že věci v mém novém domě budou ještě podivnější.


.....


Dny vína a růží byly za mnou a budoucnost se krčila v dáli. Přišel čas, abych přehodnotil vše: mé cíle, mé potřeby, mé touhy, mé neřesti i samotný přístup k rodičovství, partnerství a k tomu, kým chci být za dalších 20 let. Poprvé ve svém životě jsem cítil, že neutíkám před nečím, ale utíkám vstříc něčemu. K něčemu skutečnému, k něčemu, pro co má smysl žít. Byl to první krok k mé další existenci - nešlo o něco, co by se mělo brát na lehkou váhu. Třicet let jsem byl jenom dalším členem stáda, který byl akorát o krůček napřed. Dalších třicet let jsem ale chtěl mít už pod svou vlastní kontrolou. Je tu důvod, proč jsou některá klišé skutečně pravdivá - pravdu totiž vyjadřují lépe než cokoliv jiného. Čím více se věci mění, tím více zůstávají stejné.


Pokračování brzy.. :)

Náš čtenář Pavel Zemek vyrazil před několika dny na koncert Scar The Martyr v britském Wolverhamptonu, kam Joeyho kapela zavítala jenom pár hodin po šokujícím potvrzení Jordisonova rozchodu se Slipknot. Kratičký report následuje dvojice velmi kvalitních videí:


"Koncert byl vynikajici. Bylo asi tak 200 lidi a myslim, ze si to kazdej uzil. Ja teda rozhodne... V lete jsem absolvoval Slipknot na Downloadu a ted jsem mel moznost videt Joeyho ze 3metru.Co se svet dovedel o odchodu Joeyho ze Slipknot tam nikdo neresil. Je pravda, ze hned zmizel v autobusu a uz ho nebylo. Kytarista mi rekl, ze sorry, ale Joey nema dneska naladu na fanousky po tom co se pise na netu. Nicméně jsem si posbíral podpisy od zbytku kapely.... At si kazdej mysli co chce.... Me se STM libi, ale Joey je pro me furt Slipknot.... Nikdo mi neodstrani tattoo z nohy... Maggots Forever \m/ \m/"

Josh Rand má rád desky osvědčených rockových jmen a ujíždí si na Eminemovi. Alespoň to naznačuje žebříček deseti nejlepších desek pro rok 2013, který Josh sestavil na popud labelu Roadrunner Records. Pokud máte čas, a neuniká vám kromě moči i myšlenka, můžete se do komentářů pokusit nahodit svůj seznam vítězů i vy. Koho byste letos postavili na albový piedestal?